Čarovná pastelka: ilustrátorka s červenými brýlemi Dita Vopřadová

Na pracovním stole, s krásným výhledem na pražské Nusle, jsou rozházené barevné pastelky. Na dřevěné desce leží trochu zamračená Alžběta, hladí zrovna kočku. Ilustrátorka Dita Vopřadová odloží brýle s červenou obroučkou. Alžběta, na bílém výkresu, musí počkat. Její kočka je zatím jen stínem načtnutým jemnou linkou. K tomu, aby byla hebká, ještě potřebuje kožich.

„Malovala jsem od malička. Chtěla jsem jít na uměleckou školu, rodiče se ale báli, že se tím neuživím. A tak mě poslali na praštěnou obchodku. Prý můžu být sekterářka a k tomu si malovat,“ vypráví Dita Vopřadová. Další čtyři roky si na hodinách administrativy, malovala pod lavicí. A tvářila se přitom trochu jako její Alžběta.

O trochu líp pak, když se dostala na vysokou, obor výtvarka a základy techniky. „Jenže… nedodělala jsem ani bakaláře,“ říká. V osmnácti jí totiž umřela maminka a v pětadvaceti táta. „Potřebovala jsem někam vypadnout, změnit vzduch,“ vypráví Dita, která se v městě na Temži začala připravovat na studium kunsthistorie. Se skicákem v ruce obcházela muzea, překreslovala malby raně křesťanského období.

Jenže studium něco stojí. „Pracovala jsem v knihovně, v bufetu, v kavárně. Hlídala jsem děti, chodila jsem vařit do jedné rodiny,“ vypráví. Tomu, že by se mohla živit kreslením, sama nevěřila. Naopak dělala tisíc věcí, které ji od tvorby odváděly. „Byla jsem pořád v napětí, že musím být zajištěná. Že musím mít zaměstnání, z něhož mi chodí pravidelná výplata,“ popisuje, jak žila v obavách, a přitom zoufale odrážela přívaly nezaplacených složenek. Tak se dostala do makléřské společnosti. Vystudovaná administrativa se najednou zúročila.

„Víc než tři roky jsem sedávala na recepci. Denně jsem byla v kontaktu jen s lidmi, kteří pro mě byli jako z jiného světa. Stejně jsem ale většinu času trávila kreslením pod pultem,“ vypráví Dita Vopřadová. Stalo se totiž něco řekněme neočekávaného. Dostala nabídku ilustrovat první knížku. Knížku pro děti o Toníčkovi, kterou napsala Francouzka Francoise Robert. „Seběhlo se to úplnou náhodou. Moje kamarádka vydavatelce, Pařížance žijící v Praze, hlídala děti. Aline se jí zmínila, že hledá ilustrátorku,“ vypráví. Na další hlídání už kamarádka nesla Ditin skicák. Tenké linky tužkou, křehké postavičky, pastelové barvy, jemné stínování Francouzce učarovaly. „Málem se prý rozbrečela. Přesně to sedlo do její představy,“ popisuje Dita.

Povzbuzena tím, že někdo ocenil její jemnou práci, dala v makléřské firmě výpověď. Setřásla břímě neuspokojivé práce. Jenže tvůrčí svoboda se najednou jaksi ne a ne dostavit. Zase na ni dolehla ta známá tíha, že nemá na živobytí. „Byla jsem půl roku na pracáku a místo, abych tvořila, měla jsem depku. Pořád jsem si opakovala: co se mnou bude? Co teď? Kreslit jsem vůbec nemohla. Byla jsem svázaná strachem o vlastní existenci. A představa, že si musím kreslením vydělat na jídlo, mě úplně zabrzdila. Nešlo mi to.“

Nakonec si to vysnila takhle. Musí si najít práci na půl úvazku, která ji osvobodí od strachu z nezaplacených účtů. A dá ji zároveň čas tvořit. „A ono to fakt přišlo!“ říká dnes třicetiletá Dita Vopřadová. Uvolnilo se místo, kterým prošly zástupy studentů i doktorandů kunsthistorie. Místo v obchodě devocionálií u pražského Jezulátka. A s ním se Ditě otevřel i prostor pro soustředěnou práci nad výkresem. Pro brýle s červenou obroučkou. Když si je Dita začala nasazovat, ocitla se rázem za okenními tabulkami, skrze něž uviděla pod duchnou holčičku s tvářemi jako rudá jablka.

„Zadání mě nesvazovalo. Znělo jen: přečti si knížku a namaluj čtrnáct obrázků,“ líčí. Na jejím pracovním stole se tak po třiceti hodinách jemných tahů pastelkami vyloupl Toníček v pruhovaném triku, co utekl mamince na střechu. Po dalších třiceti hodnách zpoza brýlí vyskočila kočka, kterou kluk potkal u okapu. Na papíře se zjevila obtloustlá paní v modré zástěře, která s hudrováním uklízí hračky toho spratka od sousedů.

„Pracovala jsem na tom rok, a byla to pro mě zároveň terapie,“ říká Dita, listuje přitom prvním francouzsko-českým vydáním knížky Toníček/Toinou. A hlasy z jejího okolí mluví i o tom, že během práce na své první knížce úplně rozkvetla. A kdo ví, možná na tom mají podíl i tři její výstavy, které se jakoby náhodou seběhly… A prsty v tom bude mít zřejmě i jedna spřízněná a umění milovná duše, která se roku 2010 objevila i v Ditině skicáku.

„Já jsem se prostě našla. Kreslím, protože mi to dělá radost,“ říká ilustrátorka v pruhovaných šatech, s červenými korálky na krku. Stojí přitom v bytě s výhledem dodaleka, v ateliéru se starými krajinkami rozvěšenými po barevných stěnách. Pomalu listuje skicákem a ukazuje, čím se baví teď. „Teď se soustředím na tu Alžbětu. Tady třeba zrovna jí zmrzlinu. Tady plete svetr. A tady už je trochu jiná, vidíte? Začíná být i přitažlivá,“ ukazuje výkres, na kterém se holka tak trochu s Ditiným účesem, už zas tak nemračí.

Dita sice tentokrát ke svým ilustracím žádnou literární předlohu nemá, ale možná se v nich skrývá příběh o jedné holce z Nuslí.„Chtěla bych ty obrázky svázat a dát je kamarádům k Vánocům. Jakože: Alžběta se hledá…“

 

Stránky Dity Vopřadové: ditavopradova.wix.com/ilustrace



Running on LadyDii v.1.401.27 by pktistian

Running on LadyDii v.1.401.27 by pktistian