Terapie dlátem: cesta Roberta Malého od kanadského srubu ke kurzům otesávání duše

Je mráz. Do vysokých borovic se opírá slunce. Voní tu dřevo. Tesař Robert Malý odložil nářadí a přišel nám otevřít dřevěnou branku. Pozval nás do své dílny pod širým nebem v Nové vsi, v Jižních Čechách.

„Poprvé jsem se dřeva pořádně dotknul na Aljašce, kam jsem se vydal v rámci Work and travel. Jsou tam sruby ještě z dob zlatý horečky,“ vypráví.

Pak se však ještě na čas ještě vrátil ke studiu. „Studoval jsem v Dánsku a celý čtyři měsíce jsem nedělal žádnou fyzickou práci. Už jsem z toho lezl po stěně. Když naše učitelka bílila barák, prosil jsem, jestli jí můžu pomoct. Tehdy jsem zjistil, že potřebuju dělat něco rukama,“ říká Robert Malý.

Když rukama, tak rukama. „Rozhodli jsme se s kamarádem, že podnikneme cestu na sever, do Norska. Budeme jezdit od firmy k firmě. Budeme pracovat zadarmo a něco se přitom naučíme,“ vzpomníná. A když tak hledali, kam jet, narazili na kurz tradičního norského srubaření na Raulands Akademiet v Telemarku.

Jenže Norsko není zrovna laciný kraj. V zásadě je tam dráž než v Japonsku. 150 000 Kč za kurz tedy pro české vysokoškoláky nebyla zrovna únosná cena. Jenže ti dva kluci opravdu chtěli.

„Škola nám vyšla vstříc. Nabídli nám, že kurzovné můžeme zaplatit z výnosu sroubku, který na kurzu vyrobíme. Když se prodá. A on se prodal. Zájemce se našel ještě dřív, než jsme ho dokončili. Měli jsme splaceno,“ popisuje dnes už vystudovaný stavební inženýr a vůbec mu nevadí, že mu přitom za krk padá sníh z košaté borovice.

Pak přišly další cesty do Norska. Další zkušenosti. První travnatá střecha. Práce v třicetistupňových mrazech. V botech o číslo větších, aby se do nich vešly dvoje ponožky z ovčí vlny. V rukavicích. „To pak jde venku pracovat celý den, dokud se nářadí nezačne mrazem vylamovat. Když se ten srub udělá dobře, vydrží věčnost, i bez jakýchkoli hřebíků. V Norsku jsou sruby starý pět set, šest set, i tisíc let.“

Lavičkáři sobě

„Byl jsem zrovna na kurzu šiatsu masáží a tam mě napadlo, že bych si taky mohl otevřít kurz. Rok a půl to ve mně kvasilo, a pak přišel čas. Plánovali jsme s milou, že pojedeme do Norska, že tam budem rok dva pracovat. Vyděláme na domek. Jenže milá si měsíc před odjezdem sbalila saky paky. A mě se tam najednou nechtělo. Měl jsem hodně času. Byla zima, takže nebylo moc zakázek. Nakoupil jsem nářadí,“ vypráví Robert Malý. Pak mu někdo zavolal, zda má 5 míst, jsou prý jedna rodina, švagři.

Začíná akce „lavičkáři sobě“. „Každý měl udělat lavičku. Ze začátku byli nedůvěřiví, bylo vidět, jak pochybují, zda to půjde. Když si svoji lavičku nakonec odváželi, viděl jsem na nich, jak jsou šťastní,“ popisuje Robert Malý. Do čtyřdenního kurzu, narozdíl od těch měsíčních, se totiž překvapivě nepřihlásili řemeslníci-profesionálové, ale muži různých, většinou intelektuálních profesí. A psychologie celé akce byla fascinující. Manažeři, učitelé jako by v sobě při práci s dlátem nacházeli „ztracené mužství“. Museli překonat nepřízeň počasí, fyzickou únavu i to, že je třeba někdo v tesání úspěšnější. Že nedělají věc, ve které jsou si jistí. „Pozoroval jsem tu touhu, jak strašně potřebují něco vytvořit. Rukama,“ vypráví tesař.

Koncert ve srubu

Přece jen začíná být trochu zima a tak se přesouváme do malého sroubku s oknem obrazem, z něhož je vidět oko rybníka. Robert přidává do kamen. Vaří čaj. Uprostřed místnosti stojí dědek. Ročník 1916. Hlavu má ve tvaru delfína. Aby bylo všem intelektuálům jasno – sto lety ohmataný přístroj, který se používá třeba na výrobu topůrek.

Je tu ale ještě něco. Piáno. Prsty, které ještě před chvílí pracovaly s hoblíkem se rozběhnou po klávesnici.

Robert pak vypráví, jak jej kurz, který jako by znovuobjevoval mužskou roli, překvapil. „Původně jsem to tak vůbec nezamýšlel, ale ukázalo, že to tak fungovalo.“ Ta zkušenost ho inspirovala ke studiu psychoterapie.

I když se i nadále nejvíc zaměřuje na klasické měsíční kurzy pro roubenkáře, řemeslníky, další nápady v něm už klíčí.

Všimnul si totiž, že práci se dřevem dokážou ocenit i ženy, které se čas od času prý také přihlásí.

„Bavil jsem se o tom vedlejším efektu tesařských kurzů s jednou terapeutkou, která bydlí v sousední vesnici. A napadlo mě, že by možná nebylo od věci udělat kurz pro budoucí manžele,“ plánuje.

Mohli by si společně, pod vysokými borovicemi v Nové vsi, vyrobit třeba manželskou postel.

 

Stránky Roberta Malého: www.roubenkyasruby.cz



Running on LadyDii v.1.401.27 by pktistian

Running on LadyDii v.1.401.27 by pktistian