Na verpánku: Pavel Poláček z Dolních Počernic šije poctivé boty

Sedí na ševcovském verpánku a soustředěně šije. Kladívko, šídlo, cvikačky při ruce. Vercajk je to sto let starý, ale slouží skvěle. Z ševcovské dílny v rodinném domku v Dolních Počernicích je vidět rovnou do kuchyně. Šedesát hodin práce, a je tu další pár luxusních ručně šitých bot. Pavel Poláček, švec samouk, má práce na rok dopředu. Málokdo by hádal, že šít začal ve squatu.

I když… úplně první boty si vyrobil ještě jako kluk ze staré kabelky. Podle plánku z brožovaného výtisku Dvou divochů od Seatona. Mokasíny ho překvapily. Dalo se v nich chodit.

Squat

„Po skončení průmyslovky jsem bydlel na baráku v pražských Holešovicích. Tehdy tam všichni nosili vojenský boty, který byly dobře ušitý. A tak jsem je opravoval. Z kvalitně šitých bot, když je rozděláváte, se dá hodně poznat. Zjistíte, jak se to asi dělá. Takže jsem se zdokonaloval, a pak jsem je začal sám, pro svý kamarády, vyrábět,“ popisuje Poláček, jak se dostal k ševcovskému řemeslu. V zásadě šlo o samostudium.

„Zjistil jsem, že v Klementinu je spousta učebnic, šuplíček obuvnický tématiky je plnej.“

Měl ale i to štěstí, že narazil na dva gentlemany, kteří se tímhle, v Čechách pozapomenutým řemeslem kdysi živili. „Jeden mi vyprávěl, jak ho mistr švihal potěhem, když něco zkazil. Byl tehdy ještě malej kluk. Musel brousit ořízky, opravovat podpadky, na zpracování svršků ho mistr nikdy nepustil. Dřel tam za jídlo. Takže pak byl ještě rád, že mohl pracovat u Bati,“ vypráví Poláček. Kromě příběhů od verpánku se ale od ševců dozvěděl i pár fíglů. Pár detailů, co se nedají vyčíst ani „vykoumat“.

Vercajk

Pokud by někdo čekal, že bude ševcovská dílna v jednadvacátém století oplývat nějakými technickými vymoženostmi, mýlil by se. Pavel Poláček se, co se techniky i nářadí týče, rád vrací v čase.

„S kopytama jsem měl štěstí. Dostal jsem zadarmo stovky kopyt v sadách! Ty se staly základem mého vyrábění na míru. Bez nich to prostě nejde,“ říká. Ostatně české půdy jsou prý na podobné poklady bohaté, přece jen tu ševců kdysi bylo požehnaně.

Jak se šije bota

Na jedné z polic v počernické dílně leží růžová bota. Je na ní napsáno: paní Kočárková. Je to bota zkušební. Bota, kterou Poláček dělá nanečisto.

Chodí to tak, že se podle měr nohou vybere nejbližší kopyto ze sady. Sada zohledňuje nejen délkové, ale i obvodové míry. K jedné délkové míře je v sadě šest obvodových variant. Takto vybrané kopyto se ještě v detailech přizpůsobí koženými nástavky, tak zvanými alcnami. Pokud nevyhovuje zákazníkovi tvar špice kopyt ze sad, je možné nechat vyrobit kopyto na míru ve tvaru, jaký si zákazník zvolí.

„Dnes mám zákazníky, kteří jsou ochotní zaplatit i kopytáře, takže pracuju i na úplně individuálních kopytech, ale to už se prodraží,“ vysvětluje švec.

Na kopytu pak vyrobí zkušební botu z levné kůže. „Ty kůže, z nich se šije naostro, jsou drahé, takže než do toho říznu, musím si být jistý. Stoprocentně se to totiž trefit nedá. Noha je měkká. Tak třeba tu můžu mít vás. A vedle bude sedět někdo stokilovej se stejnýma mírama, ale vaše boty by mu nebyly,“ vysvětluje Poláček. A vůbec v ševcovině je spousta neznámých.

„Například jsou vysoký ženský, který se potřebujou tlačit v botách. Kdybych takové 190 centimetrů vysoké ženě udělal boty tak, jak by měly správně být, nebude je chtít. Budou se jí zdát moc velké. Radši bude chodit s palcem nadoraz, jen aby nemusela nosit ty velký boty číslo 43, který celý život tak strašně nosit nechce!“ vypráví.

Než si zákazník botky odnese, přijde si je vyzkoušet dvakrát i třikrát. A přesto, že se ten nákup zdá být poněkud na dlouhé lokte, Poláček o práci nouzi nemá. V rozpisu nad jeho hlavou se píše, že ten, kdo si dnes u něj boty objedná, v nich odejde až za 14 měsíců.

Chemická obuv

Asi jste si už taky všimli, že boty dnes mají většinou jepičí život. „Jsou vyfutrovaný molitanem, takže na té velikosti až tak nesejde. Jsou lehoučké a stojí pár šupů. Tyhle výhody jsou ale vykoupené životností. Jsou neopravitelný. Jsou na jedno použití,“ říká Poláček.

Prodejny s levnou asijskou obuví podle ševce „hrozně toxicky smrdí“. „Většinou to nebývá ani kůže, jen plast, měkčený ftaláty. To tu většina lidi nosí na nohách. Recyklovat se to nedá. A když doslouží, tak se to spálí ve spalovnách nebo v kamnech. Pak to všichni společně dýcháme,“ zoufá si švec.

Sám šije z hovězích kůží. „I to se dá udělat levně a jedovatě, nebo přírodním de facto středověkým způsobem,“ říká. Mluví pak se zalíbením o koželužnách, kde kůže činí na rostlinné bázi – extrakty z kůry různých stromů, např. dubu. Úprava takové hověziny trvá mnohem déle než dnešní moderní postupy, u těžkých podešvic i celý rok. „Proto je taky tak drahá. Vyjde na tisíce, desetitisíce. Navíc se k ní člověk jen těžko dostane,“ říká švec, přejede přitom upracovanými prsty po kusu čokoládově hnědé kůže.

Většina hověziny se dnes ale ve světě činí chemicky. „Celý proces, kdy se kůže mrtvé krávy změní na vyčiněnou useň, se dá zvládnout za pár hodin. Jenže k tomu se používá chrom. A ve třetím světě kůže činí dokonce formaldehydem. Ty lidi po pěti letech práce v takových provozech, třeba v Malajsii nebo Indii, umírají. Zároveň zbytky formalu a chromu zůstávají i v těch botách,“ líčí Poláček.

I postaru vyrobenou botu s prošitou koženou podešví je potřeba podrazit pryžovou podrážkou a v tu chvíli nastupuje chemie i zde. S maskou na obličeji lepí švec podrážky pomocí páchnoucích syntetických lepidel. Čím lepší lepidlo, tím víc smrdí. Smrad vodostálých syntetických lepidel přinesla do tohoto řemesla průmyslová revoluce, díky nim se však velmi zrychlila výroba, protože lze lepidlem nahradit všechny tradiční postupy šití a flokování.

„Jenže mně to lepení podrážek nedělá dobře. A tak sním o tom, že jednou už nebudu dělat zakázky podražený gumou. Ale to by se všichni moji zákazníci museli naučit chodit na kožených podešvích, tím by byl můj návrat proti proudu pokroku završen.“ A tak, pomalu a postaru Pavel Poláček šije jeden pár šedesát i víc hodin. Stíhá vyrobit troje boty za měsíc.

Výdělek

„Jak se tím uživím, jsem zpočátku nepřemýšlel. Když jsem šil pro kamarády, punkáče, tak byly moje boty dokonce levnější než konfekční. Bral jsem to tak, že se teprve učím. Postupně jsem zdražoval a zdražoval, snažil jsem se přiblížit bodu, kdy se tím uživím. Nejlevnější boty nyní stojí sedm tisíc,“ říká Poláček.

Dnes za ním chodí i zákazníci, kteří jsou ochotní do bot investovat i víc než dvacet tisíc. Hledají u něj to, co je v cizině běžné. „Na západ od nás existuje vedle strojové výroby i luxusní ruční výroba. Ta tradice by u nás taky byla, kdyby komunisti nezařízli soukromé podnikání.“

Jako nové

„Pokud člověk není blázen a nevyhodí boty, jen co sešlape podpatek, tak se budeme ještě vídat…,“ usmívá se řemeslník. A pravda, objem oprav za patnáct let, co dennodenně šije, narůstá.

Hodil by se mu pomocník. Jenže se zaučením to není jen tak. A ševcův čas je drahý.

„Chodí sem hodně lidí, kteří chtějí naučit šít boty, já bych si mohl založit školu! Dokonce člověk, který dělá v bance, mi nabízel, že mi bude platit, když ho budu učit! Ale ta praxe, to není jen tak. Nejde o to, že je naučím nějaký fígl, který když se prozradí, hned se tu vyloupne konkurence a já budu v háji. Jde o to, že se to každý stejně nenaučí. Je to totiž řemeslo, nesmíte ujet se stehem ani o kousek. Než se to člověk naučí, je třeba udělat hodně, hodně bot,“ říká.

Opravy mají ale ještě jedno úskalí. Švec se musí dívat, jak se mu jeho „děti“ vracejí zubožené.

„Někdo je nechává v garáži nebo ve sklepě. Já je pak rozdělám, a ony jsou uvnitř úplně zelený. Proto radím: nenechávejte boty ve vlhku. Jinak zplesniví. Krémujte je. Pokud je vezmete třikrát za rok na ples, napněte je na napínák. Krásně jim vyžehlí nárty, nebudou na nich vrásky,“ říká Poláček.

„Pokud člověk dá botám ten největší kouř, tak ony i to strašný zacházení vydrží nejmíň dva roky. Což je přesně lhůta záruky. Když se o ně ale stará dobře, tak mu vydrží patnáct let i celý život.“

To je pak Pavel Poláček, sešlapané, nevyleštěné, vezme do svých rukou. Tu práci má rád. Dávat staré boty do kupy. Nazuje do nich kopyto, věnuje jim péči. Nakonec je přežehlí.

„A ony, byť třeba po pěti letech, vypadají jako nové!“

 

Stránky Pavla Poláčka: www.svec-mravenec.cz



Running on LadyDii v.1.401.27 by pktistian

Running on LadyDii v.1.401.27 by pktistian