Sedm let pracoval Ondřej Koudelka v Praze jako právník. Jenže táhlo ho to domů, do rodné Smetanovy Lhoty v jižních Čechách. A tak právničinu pověsil na hřebík. Své nové „zaměstnance“ si vybral pilné. Díky nim vypropukuje dostetk medu, aby živil svoji rodinu.
„Už můj táta měl včely. Začal vlastně včelařit také ze zdravotních důvodů. Když se totiž vrátil z vojny, onemocněl. Měl zánět kloubů a páteře, Bechtěrevovu nemoc. A právě na tyto problémy pomáhá včelí jed,“ vypráví Ondřej Koudelka v kuchyni u rodinného stolu, na němž leží talíř s domácími vdolky. Všude kolem jsou skleničky medu, sladké hrnce a svíčky ze zlatého vosku.
S vytáčením medu tedy pomáhal už jako kluk, rozhodně si však nepředstavoval, že ho to jednou bude živit. „Tehdy jsem byl přesvědčen, že vím, co dělat nechci. To vás štve, když dospíváte, nemůžete jít ven s klukama, protože musíte matlat s medem. Tím spíš, když po každém bodnutí otékáte,“ směje se Ondřej Koudelka a aby řeč nestála, nabízí domácí medovinu, která voní po jablcích z okolních sadů.
„Jsme jednáctá doložená generace Koudelků tady na vsi. Nejstarší zmínku o naší rodině jsme našli z konce 17. století. Mám to tady rád,“ vypráví. I když měli s manželkou Blankou oba práci v Praze, táhlo je to ke kořenům, do jižních Čech, odkud oba pocházejí. Postavili si dům ve Smetanově Lhotě u Čimelic. „Ještě rok a půl poté, co jsme se nastěhovali, jsem dojížděl do Prahy. Ale nebylo to to pravý ořechový. Odjíždíte ráno, vracíte se navečer. Rodiny si moc neužijete. Hledali jsme, čím bychom se mohli živit na vsi. Jediný, co jsem kromě právničiny dovedl, byla včelařina. Tak jsme se do toho pustili naplno,“ říká.
Ondřej Koudelka tedy vyměnil sako a teplou kancelář za soustředěnou práci v přírodě. U hučících úlů. Žádné prudké pohyby. Pomalu. Plynule. Hlavně „zaměstnance“ nerušit. Na stanovištích v okolních schwarzenberských lesích dnes s láskou, bez kukly a bez rukavic, pečuje o 170 včelstev. Nejprve přichází jarní snůška, ta z květů olše, vrby, jívy. Pak ta z třešní a dalších ovocných stromů. Z lučních květin. Pak řepka. A nakonec medovice – sladké výměšky mšic v korunách smrků, dubů a jedlí. Právě z nich pochází tmavý med z hlubokých lesů. Zní to romanticky, je za tím vším ale velká dřina.
„Snažíme se, abychom každý rok měli co nejvíce medu. Hlavní je, dobře si práci zorganizovat,“ říká. Část vytočeného medu Koudelkovi napastují a rovnou plní do sklenic. Část jde do sudů, aby bylo přes zimu co prodávat.
Ještě než se rozloučíme, vezme nás Ondřej Koudelka do rodinné usedlosti, kde nakrmí berany. Sousedce, jakoby mimochodem postaví skleničku tmavého lesního medu na parapet.
„Jedna věc je vyrobit dobrý med. Druhá ho umět prodat. O všechny tyhle věci okolo se stará moje žena. Snažíme se med prodávat přímo. Osobní přístup je osobní přístup. Většinu zákazníků známe,“ říká včelař. Ostatně už v právnické kanceláři si od Koudelky kolegové tu a tam objednávali med. A i poté, co z firmy odešel, stále volají o další a další dodávky.
„Dobré jméno se šíří šeptandou, nejlepší reklama je kvalitní zboží. A také dobré služby,“ říká. Co čtrnáct dní proto osobně nasedne do auta a vydá se, podle pečlivě připraveného seznamu objednávek, ze Smetanovy Lhoty do Prahy. Zákazníci na trase už jej netrpělivě vyhlížejí.
A to ještě není všechno, jak Ondřej Koudelka dodává: „Devadesát procent prospěchu ze včel má okolí a jen deset procent – včelí produkty a vosk - zůstává včelaři." Sousedi, kteří v okolí Čimelic sklízejí ovoce, je sklízejí i díky neviditelné práci včel, které opylovaly stromy.
Celkem sukces, na to, že celý tenhle příběh začal bolavými zády.
Stránky Koudelkova medu: www.koudelkuvmed.cz
