Na ovčí vlně: inspiraci pro hračky z hypoalergenní vlny našla Mariana Felnerová na svazích Jeseníků

Z trouby se line vůně jablek zapečených s drobenkou. Co chvíli do kuchyně nakoukne jedno ze čtyř dětí. Jejich máma, Mariana Felnerová, zrovna něco štrykuje a přitom jakoby mimochodem organizuje chod domácnosti. Kuchyní tu a tam prolétne modrá andulka.

Právě tady, v chaloupce pod lesem, v Hanušovicích, na úpatí Jeseníků, vznikají vlněné hračky – ovečky Bea a Beo.

„Na počátku byl medvěd. Podívejte, ten je prehistorický. Ušila jsem ho pro svého syna. Oblíbily si ho ale všechny návštěvy,“ vzpomíná na chvíli, kdy ušila první hračku. O tom, že by se ruční výrobě panenek mohla věnovat profesionálně, tehdy ale ještě vystudovaná geobotanička moc nepřemýšlela. Jak se ale ukázalo, pracovních příležitostí pro vysokoškoláka s tak vyhraněnou specializací v pohraničí moc není.

Když děti trochu povyrostly, přišli zrovna do módy skandinávští zajíci s dlouhýma ušima. „Popularita těch hraček mě celkem pobuřovala. Lidi po nich šíleli, a vůbec jim nevadilo, že jsou všichni na jedno brdo. Taky mě udivilo, jak je český ženský, jejichž práci jsem sledovala třeba na Fleru, začaly masově a bezostyšně kopírovat,“ směje se Mariana. Rozhodla se proto, že skandinávské zajíce vyzve na souboj. „Chtěla jsem vymyslet vlastní střih, udělat nějakou originální hračku. Českou, trochu pohádkovou, snovou,“ říká Mariana. Sama přitom zavzpomíná na vlastní dětství ještě v Praze, když jako předškolačka chodila do výtvarného kroužku. „Vedl jej kdosi z rodiny Jiřího Trnky v ateliéru jejich vily. Voněly tam barvy, seděli jsme u pracovních stolů ze dřeva, na stěnách visely obrazy. Má to něco do sebe, když je dítě už odmalička obklopeno něčím krásným. Něčím, co mu kultivuje vkus,“ míní.

Pak se shodou okolností setkala se zakladatelkou Občanského sdružení Stránské, které pořádá „nedělní školu“ práce s vlastní ovčí vlnou. „Vlnu zde zpracovávají profesionálně, čistí a vyčesávají. Je jemná, hebká, hřeje. Když jsem ji vzala do ruky, zjistila jsem, že tenhle přírodní materiál dokáže vyvolat úplnou vášeň. Když se jí člověk dotýká, úplně zapomene na stres,“ vypráví nadšeně Mariana.

Materiál by tedy byl. Navíc vhodný pro alergiky. Pravé rouno, nejhrubší česká vlna valaška. Valaška, co se nehodí na spřádání, ale třeba na plstěné boty valašky a je přímo ideální pro - plnění hraček. „Při pohledu na stáda, která se pásla na svazích Jeseníků, jsem rozhodla. Moje hračka musí být ovečka. Je to hodné zvíře, navíc jehňátka jsou roztomilá, takže si je děti rychle oblíbí. A svou roli hraje právě i ta měkká, hebká, hřejivá vlna. Působí totiž i na děti,“ říká Mariana.

Pak bylo třeba sehnat látky. „Tady na Šumpersku se dřív pěstoval len. Všude v okolí byly textilky. Dnes už ty fabriky zkrachovaly, mně se ale ještě na poslední chvíli podařilo vykoupit skoro celý sklad zásob pravého lnu z Jesenicka,“ vypráví. Dnes už prý tradiční český len těžko hledat, až zásoby dojdou, bude se muset poohlédnout po cizí provenienci. Krásné a po hříchu drahé lny dnes prý vyrábějí Japonci, Korejci a Belgičané.

Ovečky Bea a Beo však nenosí jen šaty z kvalitních látek. Potrpí si také na ručně háčkovanou módu. „Příze jsem nakupovala mnoho let. Samé kvalitní materiály, vlnu, angoru, bavlnu. Jsou tak krásné proto, že jsem si je sháněla původně pro sebe. Chtěla jsem si z toho plést svetry. Je mi čtyřicet dva, dospívala jsem za komunistů. Když tehdy člověk nechtěl nosit to, co všichni ostatní, nezbývalo než si něco ušít podle Burdy, uplést nebo uháčkovat,“ ukazuje na hojné zásoby klubíček.

Jak zkrotit jehlice, ji naučila babička. „Sedávala schoulená v křesle a pod rukama jí přibývala očka. Jedno bylo jako druhé. Když viděla, jak moje oka tancují, rozčilovala se. Byla pinktlich. Její práce byla dokonalá. To ona mě naučila základy. A díky ní jsem poprvé poznala radost, že si dokážu sama něco vytvořit,“ vypráví Mariana.

Pokojíček

A tak se stalo, že v březnu 2010 přišla na svět první jesenická ovce Bea. A každá další byla originál. „Teď jsem třeba udělala ovčího námořníka s velrybou. I oblečení dělám pokaždé trochu jiné. Důležitým doplňkem je kabelka, do které si dítě může schovat třeba bonbón,“ vypráví Mariana, pod rukama jí přitom kmitá háček.

Za týden zvládne vyrobit maximálně šest kusů. Jen uháčkovat svetřík zabere tři hodiny. Aby časově náročné hobby začalo přinášet i něco málo do rodinného rozpočtu, začala Mariana postupně budovat vlastní značku.

„Chtěla jsem vytvořit ucelenou řadu. Vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi svým mladším sestrám s manželem vyrobili k Vánocům domeček pro panenky. Byly u vytržení. Dnes už jsou dospělé a s tou hračkou si hrají jejich děti,“ říká s úsměvem Mariana. Zbláznila tedy pro věc truhláře. Ovečky přece musí mít kde spát, potřebují křesílko, případně šatní skříň. Když se rodina rozrůstá, je třeba jí pořídit pokojíček.

Bea jede do světa

Výroba oveček je však celkem nákladná. Ruční práci, kvalitní materiály i vkusnou estetiku dokážou ocenit zatím spíš v cizině. Mariana je začala nabízet, kromě svého obchodu na českém fler.cz, i přes zahraniční web www.etsy.com.

„Jedna ovce odjela do Norska, dvě jsou v Holandsku. S dalšíma si hrají děti v New Yorku, v Rusku a na Slovensku. I tak jde ale podnikání zatím ztěžka.“

Mariana se však nezdává. A snaží se plnit zákazníkům i jejich vlastní přání. „Jedna paní mi napsala, že si její sestra vzala černocha. Narodila se jim holčička, mulatka. Tehdy jsem šila celou rodinu, černého tatínka, bílou maminku a hnědou malou ovečku,“ říká.

Černá ovečka, s vlásky stočenými technikou francouzských nopků, se zalíbila i samotné výtvarnici. Udělala jich proto víc. „Ten nápad ale není pro každého. Lidem se líbily, mělo to však jeden háček. Zákaznice se bály, že by si to obdarovaný vykládal tak, že je černou ovcí rodiny,“ vypráví autorka vlněných ovcí a beránků Bea a Beo.

 

Stránky Mariany Felnerové: www.beabeo.cz



Running on LadyDii v.1.401.27 by pktistian

Running on LadyDii v.1.401.27 by pktistian